Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

„Člověk je svobodný tak, jak se cítí.“

14.11.2019
čtenost 273

Listopadovou Osobností Swingu je Stanislav Pitaš.

„Člověk je svobodný tak, jak se cítí.“

Stanislav Pitaš patří k nejvýraznějším postavám východočeského disentu. Rodák z Kocbeře se přátelil s rodinou Havlových, podepsal Chartu 77, až do revoluce byl pod trvalým zájmem Státní bezpečnosti a v letech 1985 – 1989 byl třikrát vězněn. Po sametové revoluci a propuštění na amnestii působil jako předseda prověrkových komisí ve věznicích Žacléř a Hradec Králové. Poté byl jmenován vedoucím prevence ve věznici Odolov. Působil také u prověrkové komise u policie, později byl ve svém bydlišti v Šonově u Broumova zvolen místostarostou. Provozuje penzion a vede undergroundový klub Eden, kam zavítal i bývalý americký velvyslanec Schapiro. Jeho poutavé povídání o minulých dobách by vydalo na knihu, my pro vás máme jen krátký rozhovor. Zamyslet bychom se nad ním ale měli všichni. 

Jak jste se seznámil s Václavem Havlem?
Došlo k tomu na základě článku komunistického novináře Kojzara. Když Havel dostal literární Cenu Erasma Rotterdamského a na Svobodný Evropě o něm mluvili v superlativech, Kojzar o něm v Rudém právu napsal článek Tučná výslužka z Holandska, kde ho pomlouval. Mně bylo asi třiadvacet let a nějak jsem se v tom nedokázal orientovat. Tak jsem jednou, když jsem byl v hospodě, vzal kolo, které stálo před ní, dojel jsem na Hrádeček a měl jsem štěstí, že mě nesebrali estébáci, co tam hlídali a že Havlovi byli doma. Zabouchal jsem na dveře, oni otevřeli, já jim řekl, kdo jsem a proč jsem přijel, pozvali mě dál a asi dvě nebo tři hodiny jsme si povídali. To byl rok 1980 nebo 1981. Od té doby mě k nim zvali na různé akce. A když Honza Kašpar z Divadla Járy Cimrmana po úraze skončil na vozíku, tak jsem za něj převzal starost o jejich zahradu a pomáhal jsem tam. No a došlo to tak daleko, že když jsem se v červenci 87 ženil, za svědka mi byla Olga Havlová. Na fotce z první svatby tak mám ženu tehdejšího největšího disidenta a moje bývalá manželka měla za svědka Láďu Hrušku z České Skalice, tatínka Evy Hruškové, herečky, který byl jedním z nejaktivnějších agentů v Královéhradeckém kraji. To jsme samozřejmě v té době netušili. Jak říká Havel v Audienci: To jsou paradoxy.

Takže vaše první setkání proběhlo ještě před podpisem Charty 77?
Ano. Do té doby jsem se zajímal spíš o hudbu, holky, underground a tyhle věci. Trvalo mně, než jsem zjistil, kde je moje místo. Jezdil jsem do Nové Vísky u Chomutova, kde byla česká undergroundová komuna, kde děti nechodily do škol a kde si vyráběli svůj proud a pořád bojovali s bolševickým systémem. Tam se hrály úžasný koncerty a já si opravdu žil takovým volným životem. Vydávali noviny Vokno a Voknoviny, které jsem vozil do Trutnova, rozmnožoval je a dostával mezi lidi a pořádal jsem koncerty. Po seznámení s Havlovými už šlo trochu i o politiku a pozornost estébáků už byla větší. Když jsem dostal nabídku podepsat Chartu, tak mě Olga varovala, že si to mám opravdu dobře rozmyslet, že pak už bude všechno jinak. Když jsem podepsal, tak jsem si uvědomil, že to opravdu bude jiný. Že už nehraju jen sám za sebe, ale i za ostatní chartisty. A pak už došlo na hlídání Státní bezpečností, domovní prohlídky, přesvědčování, abych opustil republiku a vše vyvrcholilo tím, že jsem se musel z okresu Trutnov odstěhovat.

Jenže ani pak vám nedali pokoj.
Samozřejmě to stěhování bylo naivní. Občas mě sebrali v práci a můj mistr z toho byl celkem nešťastný a říkal, že mě někde v lese zahodí, že se nevrátím a podobně, a že ví o vesnici, kde není ani elektrický proud, že mě tam nikdo nenajde. Mně bylo jasný, že je to hloupost, ale souhlasil jsem s vidinou výletu na Broumovsko a na jaře 82 jsme přijeli na motorce do Šonova a v prosinci za hluboké tmy jsem se nastěhoval. S přítelkyní a půlročním dítětem, do domu, kde nebyla elektrika a záchod, netekla voda a z rozbitých kamen se po zatopení vyvalil čoud. Bylo to šílený. No a v lednu už za mnou přijeli náchodský estébáci. Postupně jsem se seznámil se všema dvanácti. Nejvíc ve styku jsem byl s kapitánem Adámkem. Ten za mnou přišel a řekl: Dnes vám sebereme pas, příště řidičák a pokud se nesrovnáte, tak půjdete do kriminálu. A skutečně to tak nakonec bylo.

V kriminále jste byl několikrát.
Byl jsem dvakrát ve výkonu trestu a jednou měsíc v Hradci Králové ve vazbě. V říjnu 1983 jsem si pronajal nad domem statek a zorganizoval hudební festival, který rozehnala Státní bezpečnost. Zatkli mě, ale nic z toho nebylo. To až na Vánoce 84. Tři chlapi bez ženských jsme slavili a dostali jsme nápad, že vyrobíme korespondenční lístky a na nich koláž s Husákem a Brežněvem a budeme to normálně posílat poštou. Vytvořili jsme takovou sochu, přidali různý citáty a jeden z nás byl docela dobrý fotograf, tak to nafotil. Jenže taky pěstoval u Rozkoše marihuanu, někde se tím pochlubil, policajti na něj vlítli, udělali domovní prohlídku a kromě trávy našli i ty fotky. V tu chvíli je marihuana přestala zajímat. On sice mohl odmítnout vypovídat, ale vypovídal, řekl jim, kde se to fotilo, čí to byl nápad a když slyšeli jméno Pitaš, tak samozřejmě ti druzí dva šli stranou a ještě ten večer, byl to duben 1985, mě sebrali. To už věděli, že mám kontakt s Havlem a chtěli, abych s nimi spolupracoval proti němu, což jsem odmítl, a tak mě odvezli do vazby. Ten fotograf podepsal s StB spolupráci, tak ho asi po měsíci pustili, já dostal nepodmíněný trest a šel na osm měsíců na Bory, což je hodně špatný vězení. Asi dva dny před mým výstupem tam na pracoviště umlátili vězně a já byl očitý svědek, tak jsem se bál, aby mě vůbec pustili, ale nakonec mne pustili, ale musel jsem ohledně té vraždy jezdit k výslechu na VB do Broumova. Mezitím mi utekla přítelkyně s dítětem zpátky do Trutnova a já v Šonově zůstal sám a pokračoval v rozmnožování novin, pořádání koncertů a jezdil jsem do Prahy na různé akce.

A podruhé to bylo za co?
Nejdřív jsem v říjnu 1987 chtěl jet do Prahy na demonstraci a estébáci mě přepadli v poledne na ulici v České Skalici, já si lehl na zem, že s nima dobrovolně nepůjdu, ale narvali mě do auta a já pak dostal paragraf 155 – napadení veřejného činitele. Byl jsem měsíc ve vazbě. A pak jsem 10. prosince na Den lidských práv chtěl jet do Prahy na demonstraci na Staroměstském náměstí. Čtyři volhy na mě čekaly už v Broumově na vlakovém nádraží, tak jsem skočil do autobusu, co právě odjížděl na Náchod, v Náchodě těsně před odjezdem autobusu na Prahu přilítla volha a z ní vylezl estébák Raušer. Když jsem s ním nešel dobrovolně, tak si šel volat o posily a mně se podařilo z autobusu utéct a po honičce mezi a pod vagony se mi povedlo zmizet. Došel jsem až na poštu, odkud jsem volal Havlovi, abych mu řekl, co se děje. Vašek říkal, že na demonstraci taky nebude, že mu hlídají byt a že mu mám volat z každého místa, kam se dostanu, že to bude dávat dál do éteru Hlasu Ameriky. Šel jsem na zastávku k soudu a vlezl do prvního autobusu, který jel. Na Vysokově před odbočkou na Nové Město stály kolony aut a policajti se samopalama všechno prohledávali. Já seděl v autobuse vedle známé holky, vysvětlil jí, že hledají mě, narazil jsem si na hlavu čepici, lehl si jí do klína a dělal jsem, že spím. Byl jsem psychicky úplně vyřízenej. Naštěstí to dobře dopadlo, policajt si mě nevšiml a já se dostal až na Staromák. Tam kolem Husova sousoší chodil dav a skandoval různá hesla. Došel jsem do telefonní budky, vytočil Havla, popsal mu, co se cestou ještě dělo a lidi zrovna začali volat jeho jméno. Tak jsem nechal viset sluchátko a mezi dveře jsem kopnul dlažební kostku, aby to Vašek mohl dál poslouchat. 

Nejhorší bylo, když mě zavřeli naposledy, to mi umírala máma. Jel jsem i za soudcem, abych ho přesvědčil a dal mi odklad nástupu až po její smrti, což byla otázka týdnů, ale ani jsem tam nedošel, protože jsem vystoupil v Náchodě z autobusu a tam už stáli policajti, vzali mě na oddělení prokuratury a obvinili z rozkrádání majetku socialistického vlastnictví, že prý jsem ukradl nějaké dlaždičky, a odvezli mne do vazby v Hradci. V Evropě tenkrát fungovala řetězová hladovka, které jsem se taky účastnil. Když jsem hladovku držel pátý den, tak mě bachař začal přesvědčovat, že když si dám snídani, pustí mě, abych se rozloučil s mámou. Nevěděl jsem, jestli jim mám věřit nebo ne, ale řekl jsem si, že to jsou taky jenom lidi, mají taky svoje matky, a že není možný, aby to byli takoví hajzlové. Snídani jsem si vzal a v poledne pro mě opravdu přišli, řekli, ať si vezmu věci a propustili mě. Vyšel jsem ven, sešel po schodech a zpoza rohu vylezli dva estébáci, dali mně na ruce klepeta, otočili mě a odvezli až do Ostrova nad Ohří. Abych byl od mámy co nejdál. To jsem byl maximálně vytočenej a od té doby už ve svém okolí nemám žádného komunistu. Hlídám si to. Nevěřím lidem, kteří jsou ve straně, která zabíjela a mrzačila vlastní národ. Komunisti jsou pro mě ty největší zrůdy a největší zlo, co tady bylo. Ta degradace lidí byla neuvěřitelná. Tohle by snad ani nacisti neudělali.

V Ostrově mě zařadili na lisovnu a já měl chuť se na všechno vykašlat. Ale pod vidinou toho, že mě pustí aspoň na pohřeb, jsem začal trhat normy a dělal jsem na 114 procent, vedl jsem zemědělský a literární kroužek, vzal jsem si služby u stolku a tak dále. A když pak máma 1. 10. 1989 umřela, tak mě ani přes vzorné chování na pohřeb nepustili. Psal jsem pak stížnost řediteli věznice, i kvůli stravě, kvůli zadržování pošty a tak dále, a tak mě šoupli do díry - do vězení ve vězení. Jenže pak přišel 17. listopad a začaly se dít věci. Na letenské pláni Havel četl jména vězňů, kteří mají být okamžitě propuštěni a bylo tam i moje jméno, ve vězení nastala panika, do díry za mnou přišel ředitel, což se nikomu nikdy nestalo, a už si začali připravovat alibi, hlavně abych proti nim nic neřekl. Přinesl mi zadrženou poštu, pustili mě z díry a pak už si mě nikdo nevšímal, nemusel jsem do práce, nechával jsem si růst vousy, pak pro mě jednoho dne přijelo auto, odvezlo mě do Prahy do Laterny a když jsem viděl ten blázinec, hlavně kolem Vaška, tak jsem se rozhodl, že jedu hned domů.

Politice jste se ale nevyhnul.
Ne. Občanské fórum mě oslovilo a s inženýrem Josefem Vágnerem ze Zoologické zahrady, kterého jsem znal odmalička a byl to spolužák mého táty, jsme jezdili po městech a mluvili k lidem. Pak jsem nastoupil k Ministerstvu spravedlnosti, kde jsem dělal prověrky, pak jsem dělal hlavního vyšetřovatele ve věznici v Odolově, narodily se mi dcery, ale v práci mě ty střelby a uniformy nebavily, tak jsem skončil a začal podnikat. Otevřel jsem první noční klub v České Skalici a pak postupně ještě asi pět nebo šest dalších. A všude se musela hrát muzika a divadlo. A to dělám doteď.

Muselo být hrozně frustrující, když jste nevěděl dne ani hodiny, kdy estébáci přijdou na prohlídku, kde na vás budou čekat, co se stane…
Člověk si zvykne na ledasco. Hloupý třeba bylo, když jsem opisoval nějakou knihu na psacím stroji přes kopíráky, po zemi si dělal ty kupičky, ale na noc jsem to všechno musel vždycky sklidit, protože jsem nevěděl, jestli náhodou nepřijdou. A hlavně jsem byl sám, neměl jsem si tady s kým promluvit. Jiné je, když disident žije v Praze a jiné, když je na samotě. Je to náročné na psychiku.

A neuvažoval jste o stěhování do Prahy?
Já jsem tam v osmnácti rok bydlel. Ale jsem kluk z vesnice, z Kocbeře, to prostě nešlo. Na vesnici jsem doteď, bydlím ve dvě stě let starém baráku, kde jsou původní podlahy, topím v kachlových kamnech, kterých jsem tady po Broumovsku postavil lidem už asi dvacet, na vesnici patřím. Do Prahy už nejezdím ani za dcerou, maximálně demonstrovat proti Zemanovi a Babišovi a hned jedu domů. Praha, kterou jsem miloval, kdy jsme chodili po putykách, přes Karlův most Nerudovkou ke Dvěma sluncům a věděli jsme, že tam bude Egon Bondy, Jirous  a jiní kumpáni, je už dávno pryč. Teď tam jsou mraky lidí, a to už dávno není pro mě. Ale tím, že mám klub, tak mi kultura neschází a lidi jezdí za mnou.

To je pravda. Do klubu za vámi přijel i bývalý americký velvyslanec Andrew Schapiro. Jak k tomu došlo? 
Zazvonil telefon a na druhé straně se ozvalo: Tady je americké velvyslanectví. Pan velvyslanec má cestu do Náchoda, dozvěděl se o vašem klubu a rád by ho navštívil. A já: Tak jako vtip dobrý… a položil jsem to. Volali hned znovu a on opravdu přijel a když to tady viděl, tak si hned sundal kravatu. Obdivoval Havla, tak se mu moc líbila naše Zeď slávy, kde mám Vaška na fotkách.

pitaš a schapiro
Bývalý americký velvyslanec Andrew Schapiro na návštěvě klubu Eden 

Co teď v klubu chystáte?
Teď v listopadu přijede písničkářka s duší dítěte Ronley Teper, 17. listopadu Jiří Dědeček, v prosinci Sylva Krobová, Krucipüsk a Národ Sobě. Po novém roce dorazí z Ameriky Neil Zaza, v březnu chystáme besedu s novinářem Jaroslavem Kmentou a na sobotu 13. června velkou akci na broumovském náměstí, kde bude hrát 40 kytaristů, 40 baskytaristů, 40 bubeníků a 40 zpěváků.

Jaké životní období pro vás bylo nejtěžší?
Asi když mě sebrali v červenci v Náchodě a já věděl, že už se možná neuvidím s mámou. Po její smrti se mi dostal do ruky dopis, který za mámu už musela na náchodskou prokuraturu psát zdravotní sestřička, kde popisuje, jak dobře mě vychovala, a jak je na mě hrdá. To mě dojalo, protože jsem jí ten život dost komplikoval.

Litujete něčeho?
Jen toho, že jsem nebyl na pohřbu mámy. Jinak ničeho. Jsem rád, že se za mě moje děti nemusejí stydět. Ale neodsuzuju nikoho, kdo podepsal spolupráci, protože jsem zažil ty obrovský tlaky. Většinou to kritizují ti, co v životě nebyli u výslechu StB. Když se podívám na moje fotky ze svatby, tak tam je třeba sedm mých kamarádů, kteří byli agenty StB. Samozřejmě, že se mě to zpětně dotklo, docela mě to sebralo - kamarádi práskači, ale když nad tím člověk pak přemýšlí, tak musí každý ten jednotlivý osud vyslechnout a posoudit zvlášť. Nesmí lidi házet do jednoho pytle.     

Jak teď vnímáte vývoj naší země?
Špatně. Ale takhle: člověk je svobodný tak, jak se cítí. Já jsem byl svobodný i v kriminále. Pozitivně vidím to, že už nemusím chodit s igelitkou a kartáčkem na zuby, že si dělám kulturu, nikdo mě v ničem neomezuje a osobně svobodu mám. Ale když to vezmu ze široka, tak největší průšvih téhle země je prezident. To je ostuda. A samozřejmě premiér. Myslím, že za pár let budou disidenti opět štvavá zvěř a dá nám hodně práce, abychom se vrátili zpátky k západní demokracii. Lidi slyší na laciný populismus. Ale já věřím ve dvě věci. Že Zeman letos končí. Definitivně. A že v příštích volbách to už Babiš nedá. Že tady zase bude rozumná pravicová strana. Tohle všechno jsou totiž následky nenažraný pravice za Klause. Vidím ale na konci tunelu světýlko, i když já už se toho asi nedožiju.

Co byste republice a Čechům popřál ke třicátému výročí sametové revoluce?
Tomuto národu ke třicátému výročí sedmnáctého listopadu přeji, aby definitivně zmizel náš prezident Zeman! Ne náš, můj prezident to není! Prostě Zeman.

Děkuji za rozhovor.

Hana Stoklasová
NachodskySWING.cz

 

Čtěte také