Zlaté dno Petra Pacáka

„Za pár let bych se chtěl stát zase zahradníkem, chybí mi vrtat se v zemi.“

Když jsem před několika lety prvně vstoupil v zahradnictví Trees v Červeném Kostelci do kanceláře majitele Petra Pacáka a proti mně stál sympaťák s culíkem, který mi začal vyprávět o plánech s kavárnou, o představě koncertů, které by vtiskly zahradnictví kulturní přesah, a na zdech jeho kanceláře visely historické fotografie včetně T.G. Masaryka, začal jsem v našem regionu tušit nový a hodně svěží vítr. A nemýlil jsem se. Zahradnictví Trees doslova zamíchalo v tom nejlepším slova smyslu regionálními kartami podnikatelské a firemní kultury. Už tehdy mi bylo jasné, že pokud někdy v Náchodském SWINGU zrealizujeme formát rozhovorů s regionálními podnikateli (název "Zlaté dno" byl tehdy ještě na houbách), určitě se sem vrátím. Čas se naplnil a já mířím do Červeného Kostelce pro vytoužený rozhovor. Těším se.

Jaký jste byl žák na základní škole a kdy se začala rýsovat Vaše profesní budoucnost?
Na základní školu si už moc nevzpomínám, byl jsem žák, který měl jedničku z chování akorát v šestý třídě v pololetí, čili jsem byl spíš tak trochu rebel a to jsem si s sebou nesl i na střední škole. Vždycky byla skupina kantorů, která mě měla ráda a skupina kantorů, která mě moc ráda neměla. O profesní budoucnost jsem se ale v té době příliš nestaral.

V zahradnictví jste ale přece jen byl.
To ano, moje dětství se odehrávalo na zahradě, kde bylo zpustlý zahradnictví v ruinách, které, než nám ho ukradli, patřilo naší rodině. Chodil jsem si hrát do rozbitých skleníků. V osmé třídě jsem si podal přihlášku na Střední průmyslovou školu v Novém Městě nad Metují, ale spíš jen z toho důvodu, že táta měl stejnou školu, nicméně tělem i duší byl zahradník. Od tří hodin odpoledne, kdy se vrátil z práce, pracoval do tmy na zahradě. Takže možná i tam byly určité kořeny toho, že jsem k té zahradničině inklinoval. Naštěstí jsem se na průmyslovku nedostal, takže jsem nastoupil do deváté třídy a tehdy mně došlo, že mě baví rostliny a že bych chtěl být zahradníkem. Po základce jsem tedy šel na Střední zahradnickou školu do Kopidlna. Bohužel hned v prvním ročníku mi zemřela maminka. Od té doby jsem byl tak nějak samostatnější.

Co následovalo po zahradnické škole?
Už v posledním ročníku jsem si jako jediný z celé školy vyjednal praxi na dendrologické zahradě v Průhonicích. Byli jsme tam se třídou na exkurzi a mně se tam moc líbilo. Nejdřív jsem tam o prázdninách strávil dva měsíce na brigádě a pak jsem si tam domluvil i praxi. Navíc jsem měl tenkrát možnost potkat se se Zdeňkem Kiesenbauerem, který tam v té době byl jako zástupce vedoucího, a dodnes té zahradě šéfuje. Ten mě opravdu přivedl k zahradničině. Shodou okolností jsem si tam vyřídil i civilní službu. Dohromady jsem v zahradě strávil asi čtyři roky života. A pak jsem nastoupil na rok do realizační firmy, chtěl jsem vyzkoušet něco nového a realizace zahrad mě velmi lákaly.

Jak se přihodilo, že jste se pustil do podnikání a kdy jste dostal první zakázku?
Ta první zakázka mě vlastně přivedla k živnostenskému listu. Byla to taková náhoda. Byli jsme s kamarádama na horách, udělali jsme si ranní výlet na východ slunce na Sněžku, pak jsme přišli někdy dopoledne na Luční boudu, kde jsme si přisedli na jediný volný místo k Rendovi, ze kterého se později stal kamarád, ale tenkrát to byl jenom kluk s dredama, který už měl v sobě to dopoledne asi tři piva. My si s ním také dali pár piv a on se rozpovídal, že rodiče mají statek u Nymburka, který jim vrátili v restituci a že by byli rádi, kdyby se tam vysadily nějaké stromy. Tak jsme se s rodiči sešli a oni měli jedinou podmínku, že na to potřebují fakturu. Já jsem v té době ještě pracoval na dendrologické zahradě, ale zařídil jsem si živnostenský list, po víkendech jsem jim jezdil sázet stromy na statek a za první vydělaný peníze jsem si koupil rotavátor. A to byl vlastně takový impuls pro to, začít něco dělat sám. Nicméně pak jsem nastoupil do zmíněné realizační firmy, protože jsem neměl žádné zkušenosti. Některé praktiky mně tam ale nevyhovovaly, tak jsem se do realizací zahrad pustil, celkem po hlavě, sám.


Na místě současné Prodejní zahrady Trees stávalo zahradnictví pradědečka Petra Pacáka

Jaké byly začátky?
No, bylo to dobrodružství. Výpověď ve firmě jsem dal v zimě a přitom jsem platil nájem a leasing na auto a neměl jsem vlastně žádnou rezervu. Na druhou stranu to bylo možná taky to, co mě donutilo pustit se do toho opravdu naplno. Nic jiného vám ani nezbývá, prostě musíte vygenerovat nějaké peníze, abyste nepřišli o bydlení nebo auto a měli na chleba. Začínal jsem samozřejmě s malými zakázkami, pak přicházeli větší a tak jsem musel rozšířit personál. Můj první zaměstnanec z této doby Václav Lonc, zahradník tělem i duší u nás pracuje s přestávkou dodnes. Spolupracujeme s mnoha zahradními architekty a zrealizovali jsme stovky převážně soukromých zahrad. Realizujeme ale i veřejný prostor a dobré vztahy nám dodnes generují zajímavé zahradní projekty. Je to tvůrčí práce se spoustou nových výzev.

Když jsme v dost nevhodnou dobu těsně před jarní sezónou přišli o zázemí v Roztokách, začali jsme hledat jiné prostory. Dozvěděli jsme se o možnosti pronájmu starého rozpadajícího se zahradnictví. Naprosto nehostinné prostředí s polorozpadlými skleníky a kůlnami jsem po první obhlídce hned zamítl. Jenže se mi to rozleželo v hlavě, představivost začala pracovat a zhruba po roce bourání a budování jsme v dubnu 2004 otevřeli naši první prodejní zahradu v Černém Volu.

Byl ve volbě lokality Černý Vůl nějaký úmysl?
Ne, vůbec ne. I když se nakonec ukázalo, že tato lokalita byla velmi vhodná. V podstatě to bylo tak, že jsem přišel do Průhonic, z Průhonic do Prahy je to kousek, začal jsem tedy hledat realizační firmu v Praze, kde bych mohl získat nějaké zkušenosti a protože firma, kterou jsem si vybral, sídlila na Praze 6, našel jsem si bydlení v Roztokách a tak jsem tam logicky zakotvil. Mám tam dodnes hodně přátel a Dejvice, Roztoky, Únětice, Černý Vůl, to je takový můj druhý domov.

Pak ale následovala cesta domů do Červeného Kostelce. Jak to?
Ano, pak následovala cesta domů (smích). Když jsem jezdil čas od času do Červeného Kostelce a viděl tady ty prostory rozpadlého zahradnictví, vždycky jsem snil o tom, že by bylo fajn tu rodinnou tradici oživit a navázat na ni. Můj otec si to dlouhá léta přál a čím víc si to přál, obzvlášť v době mého útlého mládí, tím víc jsem se té myšlence snažil vzdorovat. Ale pak se to nějak zlomilo. Otec přestal naléhat a mě víc bavilo jezdit domů. A když v roce 2008 odešel do předčasného důchodu a věnoval se pouze zahradničení, už tu to zázemí tak trošku připravoval - rekonstruoval například skleníky, o kterých jsme věděli, že má smysl je zachraňovat a podobně. A tak padlo rozhodnutí, že v Červeném Kostelci navážeme na tradici, kterou velmi těžce začal ve dvacátých letech minulého století budovat můj praděda Bohuslav Procházka s rodinou včetně mé babičky. Začali jsme společně se Zdeňkem Kiesenbauerem a s dalším kamarádem architektem Pavlem Šmelhausem skicovat a kreslit projekty, to trvalo zhruba rok, ale do toho se paralelně začalo bourat to, co jsme se dohodli, že je nepoužitelné. Zároveň jsme se snažili vycházet z dispozice, která tady historicky byla.  Bohužel v té době mi během velmi krátké nemoci zemřel otec, takže jsem přemýšlel, co dál, jestli pokračovat nepokračovat, protože on byl tím hlavním impulsem, proč to tady začalo vznikat. A rozhodl jsem se pokračovat. Myslím, že to seshora bedlivě sleduje a že z toho celá moje rodina od pradědy po mého otce má radost.

 Podoba původního zahradnictví v roce 1939

Nebál jste se na začátku realizace prodejní zahrady v Červeném Kostelci toho, že trh v tomhle regionu nebude oproti Černému Volu u Prahy tak silný?
Báli se všichni kolem mě. A všichni mě na to upozorňovali. A všichni mě z toho zrazovali. Ale když máte svou vizi a o některých věcech moc nepřemýšlíte, tak to může být vaše velká výhoda, protože nepochybujete a věříte, že to bude fungovat. A i když se v Praze kumuluje více peněz, tou stinnou stránkou je větší výskyt konkurence a méně zahrad a zahrádkářů. A samozřejmě to bude vždy o tom, co a jak lidem nabídnete. A přesně v tomto duchu se snažíme fungovat. Proto pořádání výstav nebo koncertů a samozřejmě i naše zahradní kavárna. To byla vlastně moje představa už od samého začátku, že by Trees mělo být zahradnictví s kulturním přesahem, aby sem lidi chodili rádi a aby to nebyl jen obchod.

Jak se v zahradnictví organizují koncerty?
Začátky vzešly z kamarádství. Měl a mám tu možnost přátelit se s některými muzikanty. Hodně dobrých vztahů a přátelství vzniklo tak, že jsem těm lidem zakládal zahradu. Takhle jsem navázal přátelství třeba s Petrem Skoumalem. Ten se znal s Ivanem Hlasem, doporučil mi svoji kamarádku manažerku Věru, která mně dohodila Vladimíra Mišíka a tak dále a tak dále. Samozřejmě spousta muzikantů se diví, že jedou hrát do zahradnictví, ale musím říct a mám z toho velkou radost, že všichni si to tu vždycky nesmírně užili. Po zakouřených klubech a velkých festivalech najednou přijedou do komorního prostředí mezi kytky, kde jsou muzikanti i diváci v těsném kontaktu. Po těch třech letech vidím, že si to užívají obě strany a tak v tom pokračujeme.


Současná podoba Prodejní zahrady Trees

Neodmyslitelným prvkem Vašeho zahradnictví jsou Čapkovy kresby z knihy Zahradníkův rok. Jak jste se k nim dostal?
Opět za to mohou vztahy. Realizovali jsme zahradu Bohuslavu Matouškovi, houslistovi světového jména, dnes už je to patnáct let, a ten mě seznámil s paní Soňou Scheinpflugovou (manželka Karla Scheinpfluga, syna bratra Olgy Scheinpflugové – pozn. red.), což je paní, která žila ve vile Karla Čapka. A protože jsme se při obnově zahrady spřátelili, domluvili jsme se na tom, že bychom rádi používali některé citace z knížky Zahradníkův rok a kresby Josefa Čapka ze Zahradníkova roku nám svěřila vnučka Josefa Čapka, Kateřina Dostálová. A musím říct, že i tím, že pocházím z Červeného Kostelce a Karla i Josefa Čapka mám velmi rád, tak mi to přišlo jako geniální spojení. A zase to má přesah v podobě myšlenek Karla Čapka, který poukazoval na pokoru a lásku k přírodě, ale i k člověku. A to je pro mě taková linka pro život a jsem strašně moc rád, že k tomuhle našemu spojení došlo.

Kompletní rozhovor najdete v aktuálním vydání Náchodského SWINGU. Nalistovat si ho můžete také zde.

Daniel Šafr
NachodskySWING.cz
foto: archiv Petra Pacáka

Sdílet článek

Čtěte také