Zlaté dno Zdeňka Philippa

"Dívám se na fotbal a kolikrát nevidím gól, protože sleduju, jestli nevylítnul drn."

Když dokážete v zákaznících vzbudit tak silnou asociaci, že při vyslovení klíčového slova vašeho podnikání je automaticky napadne jméno vaší firmy, máte velmi dobře našlápnuto. Když někdo nejen na Náchodsku vysloví spojení "fotbalové trávníky", určitě nebudu sám, koho napadanou Trávníky Philipp. Mířím na náchodský fotbalový stadion za zakladatelem dnes už akciové společnosti panem Zdeňkem Philippem, pro kterého se sportovní trávníky staly předmětem podnikání.

Jaký obor jste studoval s vyhlídkou, že se mu budete v životě věnovat?
Původně jsem se měl věnovat truhlařině. Jenže tu jsem dělal zhruba asi jen rok. Mnohem víc jsem tíhnul k fotbalu a k hřišti. Hrál jsem fotbal a v době, kdy se v Náchodě kopala druhá liga, mi vedení zařídilo, abych byl v Tělovýchovné jednotě i zaměstnaný a tak jsem začal dělat tady v Bělovsi správce hřiště. To bylo roku 1980. A pak už všechno jen logicky navazovalo. Bavilo mě to, měl jsem k tomu vztah, v té době ale žádná škola neexistovala, až v roce 87/88 jsem jezdil dva roky do školy pro vedoucí stadionů a trávníkáře. Tu jsem absolvoval a po roce 1989 jsem už začal podnikat. Já jsem teda podnikal už před revolucí, ale to byla taková trochu divočina.

Jak vaše podnikání tehdy vypadalo?
Bylo to složitý, nebyly stroje, nebylo nic. Na západě měli jakýkoli zařízení, ale tady se nedalo koupit nic, takže jsme si stroje vyráběli většinou sami podle katalogů. Jinak bychom je museli nakupovat v zahraničí, kde bylo na naše poměry strašně drahý. To bylo takový to podnikání nepodnikání. Už v roce 1985 jsem udržoval různý stadiony a měli jsme nějaký stroje, se kterýma se to tehdy dalo dělat.

Jak to vypadalo po roce 89, kdy jste se do podnikání mohl legálně pustit naplno?
Měl jsem zkušenosti a znalosti v oboru, to bylo samozřejmě velké plus, ale neměl jsem finance. Začínal jsem od nuly s primitivními stroji, dál jsem byl zaměstnaný na stadionu a mezitím jsem už začal dělat nějaké práce kolem trávníků a to postupně i ve větším rozsahu. Tady v Náchodě jsme například udělali ze škvárového hřiště travnaté. Stejnou škváru měli i v Praze na Smíchově, tak nutně potřebovali, abychom to pro ně udělali taky, protože viděli, že to umíme. A to se ta vrátka příležitostí začala otvírat čím dál víc a hřišť přibývalo. Vždycky to ale souviselo s hřištěm tady v Náchodě, kde jsem těm případným zájemcům mohl ukázat, jak by to mělo vypadat.  

O kolika lidech tehdy byla vaše firma?
Ze začátku jsem to dělal sám. Pak jsme byli tři a postupně se firma rozšiřovala. Zpočátku ale nebylo jednoduchý peníze vydělat a celoročně někoho zaměstnávat a živit. Ale pak se firma čím dál tím víc stabilizovala a počet zaměstnanců jsme mohli navyšovat.

Tehdy jste se věnovali pouze zatravňování ploch stadionů?
V podstatě ano. Dělali jsme něco málo i se závlahami, ale základem bylo zatravňování ploch stadionů. A čím víc se o nás vědělo, tím víc zakázek přicházelo. Postupně přibyla i golfová hřiště, musela se tedy samozřejmě přikoupit technika, ale firma pěkně rostla a rozšiřovala se. Když jsme vydělali peníze, hned se zase investovaly zpátky do firmy.

Jaké stroje musí mít firma, která se věnuje tomuto oboru?
Všechno jsme samozřejmě nakupovali postupně, ale dnes je to tak, že je třeba mít laserové stroje, máme dva laserové buldozery, kterými rovnáme plochy, stroje na přípravu vegetační vrstvy, stroj na hloubkové provzdušňování, secí stroje a další. Těch strojů je zkrátka hodně. Dá se říct, že v současnosti je to investice v řádech desítek milionů, čtyřicet, padesát milionů v tom zařízení bude. Ale bez něj to prostě nejde.

Jaká byla vaše první větší investice do strojů?
První větší investice byla asi v roce 1995, kdy jsme koupili půdní frézu na přípravu země. Dodnes ji máme. Jedním pojezdem po hřišti přemelete, prosejete a promícháte zeminu a můžete vysévat nový trávník. Tehdy stála nějakých sedm set tisíc. Dnes by byla zhruba za necelou polovinu.

Jak se vám vlastně na začátku podnikání sháněly takhle velké peníze?
Těžko. Na druhou stranu jsem si nepotřeboval nikdy moc často půjčovat díky tomu, že jsem vydělané peníze investoval zpátky do firmy. Ale v tom prvopočátku jsem měl popůjčováno od kamarádů a známých. S bankami to nebylo moc ideální. No a čím víc se firma rozjížděla, tak pak už to nešlo jinak, než že se zvyšovaly i investice a občas jsme měli půjčeno dost peněz. A s růstem firmy to vlastně bylo tak, že nejdřív jsem to byl já jako fyzická osoba, někdy v roce 2000 jsme z toho udělali společnost s ručením omezeným a dnes jsme akciová společnost.

Jaká je dnes ve firmě vaše role?
Dneska to je už někde jinde. Dal jsem dohromady tým lidí a o to je to dneska pro mě jednodušší. Já už se nestarám o ekonomiku, nestarám se o zakázky, které se musí sehnat, ale mám na starosti vyloženě jen technické věci. Osobně si hlídám jen ty nejdražší a nejsložitější zakázky – když se dělají vyhřívané stadiony a podobně.

Když jste s podnikáním začínal, kolik času jste mu věnoval?
Od rána do večera. Furt. Bohužel to odnesla rodina, dvakrát jsem se rozvedl.

Měl jste někdy období, kdy jste o svém podnikání pochyboval?
Ani ne, asi jsem nikdy nepochyboval a když bych si měl vybrat, tak bych do toho šel znova, ale vždycky to je těžký, obzvlášť na začátku.

Jakou máte jako firma pozici na českém trhu?
Velmi dobrou. Pokud nejsme první, tak jsme jistě druzí nebo třetí. Mimo přírodních trav totiž děláme umělé povrchy a to je naše obrovská výhoda. Navíc naše firma není plně závislá na subdodávkách. A to jsem si vždycky přál, i když je to daleko složitější. Děláme i pro konkurenci, která nemá potřebné zařízení a když získá zakázku, tak my ji pro ni vlastně děláme. Doba je dnes taková, že díky menšímu objemu peněz v našem oboru s konkurencí nebojujeme, ale spíš spolupracujeme. U přírodních trav je to trošku něco jiného, ale u těch umělých to takhle je.

Co vás přivedlo k umělým trávníkům? Byl to strategický tah nebo nějaký vývoj?
Asi obojí. Firma se pořád vyvíjela a nemohli jsme zůstat na jednom místě, chtěli jsme mít alternativu. Navíc je to tak, že  jeden rok jede umělá tráva a druhý rok přírodní. Firma je tak díky tomu stabilní a nemá žádné fatální výkyvy.

Vzpomenete si na nějakou srdeční zakázku?
Hodně  srdeční zakázka je pro mě jedna z prvních. Bylo to hřiště v Olomouci, kdy celá republika kromě funkcionářů z Olomouce nevěřila, že by námi navrhované řešení mohlo fungovat.

O co šlo?
O technologii, která je z Anglie. Jde o písčitý profil hřiště, aby, když prší nebo je průtrž mračen, voda nezůstala stát na hřišti. Valená konstrukce hřiště je skoro stoprocentní písek a je fixovaná vláknem. Vlákno pojí písek a propletení drnů ten trávník zkrátka drží. V České republice to byla novinka, bylo to někdy v roce 2006 nebo 2007 a to bylo první hřiště u nás. Asi si umíte představit, co následovalo, když ostatní viděli, že to funguje. Děláme tuhle technologii ve spolupráci s Angličany i v současnosti. Vyškolili nás na to. Tak to je taková věc, která mě těší, že se jí stále držíme a nikdo jiný ji u nás nedělá.

Máte zakázky i v zahraničí?
Máme. Paradoxně první golfové hřiště, které jsme dělali, už dnes neexistuje. Bylo to asi před šesti lety na Ukrajině v Luhansku. Dělali jsme nějaké práce na Slovensku, kde spolupracujeme se Žilinou, v Polsku a loňský rok hlavně v Německu. Dělali jsme hlavní stadion v Hoffenheimu, pak jsme pro ně dělali dvě tréninkový plochy, letos tam máme asi osm nebo deset zakázek. Ale neděláme to sami. Spolupodílíme se na tom s jednou anglickou firmou, protože jedna linka jede z ČR a druhá z Anglie, aby to všechno bylo během týdne hotové a zaštiťuje to ještě německá firma, která dělá inženýring. Je to pro nás nová zkušenost.


Kompletní rozhovor najdete v aktuálním vydání Náchodského SWINGU. Nalistovat si ho můžete také zde.

Daniel Šafr
NachodskySWING.cz
foto: archiv Zdeňka Philippa

Sdílet článek

Čtěte také