Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Osobnost Swingu Milan Poutník

10.1.2017
čtenost 1866

Lednovou Osobností Swingu je Milan Poutník z Náchoda.

Osobnost Swingu Milan Poutník

„Na výběru písní se domlouváme demokraticky, o těch sporných se hlasuje,“ říká Milan Poutník, muzikant, textař a spoluzakladatel autorského šansonového uskupení 6 NaChodníku. A kromě toho také učitel, opravář hudebních nástrojů a básník. Pochází z Jičína, ale už mnoho let žije v Náchodě. Stál za vznikem několika hudebních skupin, v dalších aktivně působí jako hráč. V autorském šansonovém uskupení 6 NaChodníku, které vzniklo před deseti lety, se doslova našel, většina písní je s jeho slovy. NaChodníci koncertují po celé republice, vydali dvě CD a třetí se připravuje. Nyní Milanovi vychází sbírka „Ještě jsou rána cítit létem“.

Jsi muzikant, ale zároveň i učitel češtiny a hudební výchovy. Proč ses rozhodl pro učitelství a ne pro hudbu?
Když jsem končil devátou třídu, tak mým snem bylo stát se výrobcem hudebních nástrojů, protože můj dědeček z maminčiny strany vyráběl žesťové nástroje. Mně se to líbilo a chtěl jsem se tím vyučit. Ale rodiče rozhodli, že mě v patnácti letech na internát, který byl až v Lubech, nepustí. Protože jsem nebyl technický typ, doporučili mi, abych šel studovat gymnázium. V gymnáziu jsem se pak rozhodl, že bych mohl zkusit učitelství, začalo mě to bavit.

Učíš celkem 36 let. Když se podíváš zpátky, co Ti učitelství dalo a co vzalo?
Dalo mi možnost poznat nejrůznější typy lidí, naučit se s nimi vycházet, domluvit se. Dalo mi také stálé vnitřní mládí, protože já věřím tomu, že prostředí člověka formuje, hlavně jeho duši. A já se často přistihnu, že vlastně vymýšlím stejné kraviny jako ty děti.
Co mi vzalo? Spíš, co mě trápí… Někdy přemýšlím o tom, jestli je moje práce plně užitečná. Já výsledek svojí práce většinou v nějakém větším celku nevidím vůbec, nebo až náhodně po mnoha letech. Chybí mi pocit truhláře, který udělá stůl, pohladí ho rukou a řekne si: Fajn. Povedlo se, dá se u toho sedět.

Kdy jsi začal psát a co bylo u Tebe dřív? Texty nebo hudba?
Texty. Začalo to v šesté třídě, kdy jsme se spolužákem ze základky Zdeňkem Mazáčkem založili naši první skupinu a hráli jsme beat. Pan učitel Čeliš nám tehdy vyrobil ze starých rádií první zesilovače. Bylo to vlastně jakési combo, protože to mělo i reproduktory. Na začátku jsme hráli věci, co byly tenkrát populární, třeba Petra Nováka, ale pokoušeli jsme se i o Beatles. Ale začali jsme zkoušet psát i svoje písně. Já texty – z dnešního pohledu velmi jednoduché a naivní – a Zdeněk k tomu dělal hudbu.

Takže píšeš od kolika let?
Asi od dvanácti let.

Psal jsi rovnou písňové texty, nebo jsi začal poezií?
Určitě písničkami, jak na základní škole, tak potom na gymnáziu. Tam jsme se Zdeňkem – protože jsme zase studovali spolu – založili country kapelu a já psal country texty.

Jak dlouho hraješ?
Na klavír jsem začal v první třídě. Můj tatínek byl vynikající klarinetista, takže jsem v patnácti začal hrát na klarinet, z něj jsem potom přešel na saxofon a na všechny druhy zobcových fléten.

Na co na všechno umíš hrát?
Umím? Na všechno a na nic. Nic jsem nevystudoval natolik, abych mohl říct, já na to opravdu umím.

Na co všechno tedy dokážeš hrát?
Ve škole je to klavír, kytara. V country kapelách jsem hrál na kontrabas, šestistrunné banjo, pak klarinet a saxofony. Ale v současné době je mým hlavním nástrojem fagot.

Ačkoli jsi byl podle rodičů netechnický typ, nakonec hudební nástroje i opravuješ, rekonstruuješ…
No, od dědečka jsem leccos pochytil. Nežli se přestěhoval do Jičína, tak žil v Turnově, a tam se seznámil s Františkem Xaverem Drozenem, což byl vynikající houslař, který stavěl housle třeba i pro Davida Oistracha. Stali se kamarády a on dědečka naučil opravovat smyčcové nástroje. A to jsem od dědečka odkoukal a později se mi to hodilo. Dokonce jsem zdědil i nářadí – stahováky – které dal Drozen dědečkovi a děda je pak dal mně.

Jak je těžké opravit poškozený hudební nástroj?
Je podstatné, jaký je to nástroj a jaký je rozsah škod. Třeba u kontrabasu je důležité, jestli je nutné nástroj otevřít nebo ne. Otevírání je náročné, člověk neví, v jakém stavu je dřevo uvnitř, a musí se pohybovat velice opatrně a s rozmyslem. Spěch se vždy vymstí a člověk si přidělá jen další práci. Takže s otevíráním a s opravou laku to trvá tak měsíc. Když to dobře jde. Menší opravy tak týden.

Kolik vlastníš hudebních nástrojů?
Moc. Z těch funkčních mám velmi dobrou koncertní kytaru, banjo, fagot mám mistrovský, skvělý mám i kontrabas. Odhadl bych to tak, že mám asi třicet nástrojů.

Jak je dokážeš poskládat do bytu?
Mám v obýváku vyčleněný jeden roh, kam si je mohu dávat. Takže tam si vytvářím takovou sbírku.

Poutník musica viva                              Milan Poutník na zkoušce vokálně instrumentálního souboru Musica Viva

V jakých skupinách a uskupeních jsi v průběhu let působil?
První byla beatová skupina, jmenovali jsme se Clark Gymens, tehdy se nám to líbilo. Country skupina na gymnáziu se jmenovala Horalé, to už jsme měli české jméno, protože se tenkrát česká jména musela používat. Během vysokoškolských studií jsem nehrál s nikým. Po příchodu do Náchoda jsem začal hrát s náchodskou dechovou kapelou, to byl v té době obrovský orchestr o sedmdesáti lidech. Tam jsem hrál klarinet. Pak jsem několik let hrál fagot v Červeném Kostelci se souborem Hadař, s nimi jsem také projel velkou část světa. A pak jsem vstoupil jako fagotista do Komorního orchestru Slávy Vorlové a tam jsem dodnes. Vedle toho vzniklo dechové trio, nejdříve jsme se jmenovali Náchodské dechové trio, dnes si říkáme Musica per fiati, jako hudba pro dechy. Pak později v gymnáziu vznikl soubor Musica Viva, to je studentský soubor, který také působí dodnes. No a před deseti lety se objevil šanson a skupina 6 NaChodníku.

Je nějaký hudební směr, který obdivuješ, ale nikdy jsi neměl odvahu ho víc zkusit?
Miluju jazz a občas se ho snažím někam propašovat. Proto mám radost, že ten náš šanson je místy takový „nadžezlý“.

Jak jsi došel k 6 NaChodníku? To se člověk prostě jednoho rána vzbudí a řekne si, budu psát šanson a založím šansonovou kapelu?
Vzniklo to náhodou. Sourozenci Peterkovi – Lucie a Tomáš – si usmysleli, že natočí dvě písničky. Jednu napsal Pavel Bělobrádek, druhou Tomáš. A Lucie, která recitovala s Náchodským dechovým triem, protože jsme dělali komponované večery hudby a poezie, za mnou přišla s nabídkou, jestli bych jim k tomu nezahrál něco na fagot. Oponoval jsem, že se fagot do šansonu nehodí, ale že vezmu kontrabas, že ten by tam byl doma. Tak jsme to vyzkoušeli, nejdříve na texty Pavla a Tomáše. A já si začal říkat, že bych se mohl pokusit něco napsat, protože mám rád písně paní Hegerové, to je klasika. První text mě napadl na zahradě, když jsem sekal trávu, Podivný blues. Přinesl jsem ho a on se líbil. A tak povzbuzen jsa úspěchem (směje se nad přechodníkem) jsem začal psát.

Takže kapela se začala formovat…
Nevěděli jsme, koho oslovit dál. Klarinet a saxofon byl Petr Záleský, pak jsme uvažovali o kytaře. Ale kytarista, který s námi začínal, toho rychle nechal, asi jsme se mu zdáli moc velcí začátečníci. Tak se kamarád Tomáš Lhotský uvolil jít s námi hrát housle. Takže od té doby máme i housle.

Poutník 6NaChodníku                               Milan Poutník při děkovačce s uskupením 6 NaChodníku

Jak píšeš? Jsi typ, který dostane zadání a sedne a napíše, nebo je to prostě jen okamžik náhody, náhlé myšlenky?
Je to většinou náhoda. Třeba jednou, když jsme jezdívali na chatu vlakem, jsem viděl v Polici na nádraží mladou holku, mohlo jí být tak devatenáct. Bylo to v zimě, ona stála ubrečená u kolejí s velikým kufrem a za ní byly jen dvě stopy. Tak jsem si z toho udělal sám pro sebe příběh, další píseň.

Píšeš si poznámky, abys ty motivy nezapomněl?
Ne. Když jezdím s tou sekačkou, tak bych musel zastavit. Tak sekám, jezdím a až mi dojde benzín, tak si dojdu do chaty a poznamenám si nějaký ty body, nebo už třeba rovnou napíšu jednu sloku.

Když píšeš, musíš se hlídat, aby to byl písňový text s jeho pravidly rýmu, a ne třeba verše?
Při psaní mi v hlavě obvykle zní nějaká hudba…takže píšu do té hudby v hlavě…ale ta hudba se potom nevyužije. Prostě jen ten momentální nápad, který dá slovům nějakou formu. Cítím, kam položit vokály, kdy by měla být pauzička. Takže píšu na neexistující hudbu a nemusím se už pak hlídat na počty slabik a tak podobně.

Skutečná hudba pak vzniká jak?
My to tvoříme zvláštně, spousta lidí nám říkala, že tak se hudba vůbec dělat nemá. Text předám Lucii, ona má takový fascikl, a tam je všech těch asi dvě stě textů, které existují k dnešnímu dni. A pak se stane, že Tomáš má hudební nápad, přijde a začne preludovat na klavír. Když se nám ten nápad zalíbí, tak já se přidám s basou, kluci s ostatními nástroji a začneme téma učesávat, zkoušet ho, jak vypadá harmonie. Taky zkoušíme, jestli jsme ho už nevymysleli, nebo jestli ho nevymyslel někdo jiný, abychom ho neukradli… A když to vypadá nadějně, začne Lucie listovat v papírech, v tom fasciklu, jestli tam má něco, co by se na to hodilo, co by zapadlo do té hudby, a začne vymýšlet melodii. Takže Tomáš položí harmonický základ a my všichni pak k tomu přidáme to svoje.

Píšeš načisto, nebo škrtáš?
Škrtám. Vybírám slova, aby to bylo neotřelé, aby to nebyla klišé.

Jak dlouho pracuješ na jednom textu?
To je různé. Jsou texty, že to mám za den, je nápad a jde to samo. Prostě píšu, píšu a najednou zjistím, že je to hotové. A pak mám třeba tady na stole (ve škole v jeho kabinetě) papír, na ten si napíšu jeden verš, pak ho sem založím a třeba za týden, za čtrnáct dní se k němu vrátím. Některé věci třeba nedopíšu nikdy. No a pak bývám někdy překvapen, když Lucie vytáhne nějaký starší text, přečte ho a já se zarazím – tohle jsem napsal já?

Tvoje texty jsou hodně o lásce a vztazích. Nakolik v nich jsi Ty sám?

Kompletní rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Náchodský SWING, nalistovat si ho můžete také zde


Lidmila Kábrtová
NachodskySWING.cz

 

Čtěte také