Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tím souhlasíte. Rozumím

Zatočit s hlukem

11.5.2017
čtenost 316

Pod okny panelového domu stál už nějaký čas osobní automobil, z jehož útrob zněla hudba.

Zatočit s hlukem

Hudební publicista, novinář a spisovatel Jaroslav Špulák píše pro Náchodský SWING pravidelnou rubriku Bez skrupulí

Pod okny panelového domu stál už nějaký čas osobní automobil, z jehož útrob zněla hudba. Jeho řidič zřejmě na někoho čekal, a aby si zpestřil ubíhající čas, pustil si hypnotickou techno muziku. Patřil však bohužel k těm, kteří se nespokojí s faktem, že hudba aktuálně lahodí pouze jeho slechům, leč se v nepochopitelném omylu domnívá, že jeho milovaná muzika uspokojí i široké okolí. A tak techno z jeho vozu neznělo, nýbrž řvalo. Problém byl, že bylo jedenáct hodin v noci a mnoho lidí již propůjčilo svému tělu i mozku polohu spánku či odpočinku. 

Po asi patnácti minutách hudební masáže, která do tiché a teplé noci pronikala s obrovskou silou, se pozvolna otevřelo okno v pátém patře a vyletěl z něho kelímek s bílým jogurtem. Dopadl přesně na kapotu drahého vozu a rozprskl se tak, že na metalíze vyhlížel vskutku nevábně. Žádnou změnu to ale nepřineslo, protože muž uvnitř vozu byl obklopen hlukem svého techna a dopad mléčného výrobku na střechu vůbec nezaznamenal.

Po chvíli ten první jogurt následoval druhý, nato třetí a v dalších chvílích se otevřela dvě jiná okna, z nichž na střechu vozu dopadaly jiné předměty. Lidé v panelovém domě se prostě spontánně spojili proti vetřelci, který hlukem vycházejícím z reprosoustavy narušoval jejich noční i životní klid.

Výše popsaná situace proběhla před asi třemi lety na jednom královéhradeckém sídlišti a celé to skončilo tak, že drahý vůz po necelé půlhodině odjel a předměty naházené na jeho střechu putovaly s ním. Řidič si jich nejspíš všiml až doma, a lze předpokládat, že mu v ten moment do smíchu nebylo. Podle svědků té noční panelákové vzpoury bylo velmi pravděpodobné, že některé shozené předměty narušily na střeše vozu dokonalost laku.

V knize Jaroslava Rudiše pojmenované Potichu vystupuje hrdina, který v restauracích s malými nůžkami v ruce bojuje proti hluku tak, že prostě u reproduktorů přestřihne drát. Udělal jsem to jednou také, na řeckém ostrově u bazénu v hotelu, kde jeho provozovatelé měli nesprávný pocit, že nutně potřebuju poslouchat celý den připitomělé mdlé coververze slavných písniček z osmdesátých let. Výsledkem mého zásahu bylo, že jsme já a další ubytovaní měli po zbytek pobytu v tomto ohledu klid. Hudba nehrála a nikdo z řeckého personálu se nehrnul k tomu, aby poškozený aparát spájel nebo poslepoval. V tomto případě mi šla na ruku pověstná řecká pomalost.

Svět kolem nás je hlučný. Velmi hlučný. Dennodenně dostáváme každý do uší takovou dávku zbytečných decibelů, až to skoro bolí. Automobily a motocykly jedoucí po cestách, neustálé nekonečné práce v terénu, sirény aut, které jedou někomu pomoci, a do toho vstupuje uměle vytvořený hluk od někoho, kdo má pocit, že rámus jeho života působí blahodárně i na ostatní. Není divu, že se obyvatelé panelového domu v krajské metropoli rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. V zásadě jejich konání nepovažuju za nemístné... 


Celý sloupek Jaroslava Špuláka najdete v aktuálním vydání Náchodského SWINGU, nalistovat si ho můžete také zde.

 

 

Čtěte také